Viktorie Hanišová - Houbařka

Viktorie Hanišová – Houbařka

Tisíc lidí, tisíc příběhů. Někteří jich stihnou odžít i několik. Ale skutečně existují naše vlastní soukromé příběhy nebo všichni žijeme ten stejný? Zajímavým příspěvkem do této debaty je i Houbařka. Tři roky po výrazném románu Anny Bolavé Do tmy, přichází Viktorie Hanišová s napohled identickým půdorysem vyprávění, v jehož středu bloudí po lesích, lukách a stráních dobrovolně osamělá žena/sběračka s tajemstvím. Jen bylinky vystřídaly houby. Tak blízká tematická shoda v rámci českého literárního rybníčku zaskočí. Naštěstí výsledný dojem zanechávají obě knihy téměř protikladný.

Vstupní informace jsou stejné. Samotářka na vsi s pošramocenou minulostí a nejasnou budoucností, která se živí sběrem darů přírody. Čtenář je zbržďován detailním popisem této činnosti, přičemž některé pasáže jako by přímo nahrazovaly atlas hub či bylin. Také vedlejší znaky románů vykazují shodu. Opakují se souboje člověka s přírodou. V obou knihách nechybí soubor rázovitých vedlejších postaviček, ale to už se dostáváme k prvnímu z rozcestí. Tam, kde Anna Bolavá dokáže vykřesat svébytný život i z naprosto epizodní role, vrství Viktorie Hanišová jedno klišé na druhé a svou knihu zalidňuje unifikovanými představami o typech postav. Zatímco u vesnických figurek lze ještě přimhouřit oko, rodinné vztahy hlavní hrdinky jako kdyby spolu s průvodními ději vypadly z příručky o disfunkcích, aniž by autorka přišla s novým pohledem či překvapivým zvratem.

Další podstatný rozdíl mezi bylinkářkou a houbařkou tkví v rozkrývání jich samých. Anna Bolavá mlží, naznačuje, nechává prostor pro čtenářovu fantazii. U Sáry Viktorie Hanišové je to pouhá hra na náznaky, neboť ty jsou následně plně rozkryty. Do tmy zkrátka neobsahuje tajenku pro kontrolu. Přitom Houbařka má v tomto směru daleko větší potenciál. Bohužel, znejistění ohledně pravdivosti hlavní postavy, které na okamžik vyvolává defenziva zbylých členů rodiny, se velmi rychle vytrácí. Na to, abychom byli ve dvou třetinách náhle vyvedeni z komfortní zóny vědoucích čtenářů, má spisovatelka svou hrdinku zkrátka až příliš ráda.

Bylo by zajímavé si přečíst rozbor jednání Sáry z psychologického hlediska. Některé její kroky a počínání nepůsobí ve světle rozkrývání pravdy zrovna srozumitelně či ospravedlnitelně. Může opravdu člověka činit šťastným něco, čím si přivolává ty nejhorší vzpomínky? A lze se skutečně zbavit svých stínů zánětem močových cest, když to předtím nedokázala smrt blízké osoby či nabídka vykoupení od spřízněné duše? Rád bych v tomto smyslu věřil, že Houbařka je ve skutečnosti promyšlením dílem o nalhávání si, ale vzhledem k polopatickému zabijáckému konci se obávám méně ambiciozního vyznění díla. Možná, kdyby měla Viktorie Hanišová k ruce trochu více despotického redaktora, nepůsobila by její kniha jako velmi hrubý nástřel demo verze Do tmy.

Existují tedy naše vlastní soukromé příběhy? Ano, ale nejdříve jim musíme dát šanci, aby vůbec vznikly. Hlavně nezničit podhoubí.

 

HANIŠOVÁ, Viktorie. Houbařka. Brno: Host, 2018.