VR/Nobody - YET. ... 80%

VR/Nobody – YET. … 80%

Prozatím hudebně nejzajímavější domácí debut letošního roku nabízí několik poloh. Od sebemrskačské emotroniky po sympatické pokusy o hledání neotřelého soundu, ke kterému dopomáhají i hostující umělci Radimo a slovenský producent Dalyb. Album však nemá zrovna nejlepší začátek. Na úvodní “Slashlove” se vyplatí zapomenout. Posluchače zavádí na planetu trýzně a žalu, kde místo stromů rostou smyčce. Zbytečné tlačení na pilu emocí se tu dostává až za hranici snesitelnosti, za kterou už je obtížné brát vážně jakékoliv sdělení ukryté uvnitř skladby. Agónii ještě prodlužuje následující “Goodbye”, ale obavu nad obsahem dalších minut rozeženou hned tři písničky představující důvod hrdě vzpřímené páteře desky.

 

Chvíle, ve kterých VR/Nobody v rámci svého žánru experimentují, jsou pro „YET.” energetickým drinkem.

 

O “Fuck Everybody Else” se tu psalo pár dnů nazpátek a “Vibes”, která ji střídá, už byla zařazena do zdejšího spotify playlistu. Na téhle vymazlené záležitosti bere dech především přirozenost, s jakou do ní vstupuje saxofon. Žádné násilné vloupání či pouhá estetická výplň, aby se neřeklo, ale skoro se zdá, jako kdyby písnička byla napsána právě pro ten moment, kdy do ní Radimo vpluje a přebírá velení. Poslední z oné trojice kousek “Bites and Slashes” je jedním z loňských signálních výstřelů před prvotinou. Překvapivá poloha dua v druhé polovině skladby nachází souputníka o pár minut později, kdy pravidla mění další velmi vydařený track “Pearl”.

Právě chvíle, ve kterých VR/Nobody v rámci svého žánru experimentují, ať už směrem k hudebně rozvolněnějším polohám, kdy elektronika v jejich podání dostává ráz až živých jazzových variací, nebo se naopak dostává do sfér neodbytné pravidelnosti taneční muziky (pohříchu osamocená “Dance the Sadness Out”), jsou pro “YET.” energetickým drinkem. Naopak všude tam, kde se utvrzují v již odzkoušené a fungující tklivosti umocněné prožitkem zpěváka, album ztrácí dech a motá se v kruhu, což lze přičíst absenci pevnější ruky v dramaturgii. Čtrnáct takto poskládaných položek je zkrátka příliš, a to se některé z dřívějších singlů ještě nevešly.

 

Prim hrají vrstevnaté hudební podklady, jejichž opulentnost se však, bohužel, odráží ve výrazu zpěváka, který přes nepopíratelnou sílu svého hlasu (co do rozsahu pozoruhodný výkon) občas jen obtížně nalézá ten skutečně přirozený.

 

Považuji za nezpochybnitelné, že ve VR/Nobody se sešly dva veliké talenty. A i když si spolupráci pochvalují, neměli by se stát vzájemnými rukojmími pokryteckého dogmatu, že vystupují-li jako duo, musí každý track obsahovat beaty od jednoho a vokální cvičení od druhého. I s ohledem na předešlý odstavec mrzí, že některé skladby nezůstaly pouze instrumentálkami. Například “Somewhere” či “Resolve”, která se volně přelévá do následující “Dance the Sadness Out”. Vyluxována od slov měla být rovněž “Way” se sloganem připomínajícím výkřik zoufalého MCho. Naopak “Goodbye” by mnohem lépe obstála s hlasem Václava Roučka v celé délce pouze s minimalistickým doprovodem jejího úvodu.

Debut “YET.” má výborný zvuk. Působí ambiciózním dojmem. Pohybuje se v pásmu na domácí poměry netradičního žánrového rozhraní. Nedá se mu upřít odvaha. Prim hrají vrstevnaté hudební podklady, jejichž opulentnost se však, bohužel, odráží ve výrazu zpěváka, který přes nepopíratelnou sílu svého hlasu (co do rozsahu pozoruhodný výkon) občas jen obtížně nalézá ten skutečně přirozený. “YET.” plní i neplní funkci prvotiny. Obsahuje několik podobně vystavených položek, které zcela jasně definují, co jsou VR/Nobody zač. Zároveň ale naznačuje, že se do budoucna nespokojí s jedním modelem své tvorby. Žádné sekání cviček, ale přemýšlivé hledání ideálního vyjadřovacího prostředku. Také proto je dobré tomuto jménu a této desce věnovat pozornost.

VR/Nobody – YET. … spotify / CD