1796⁠–⁠1918: Umění dlouhého století, Národní galerie Praha, Veletržní palác

1796⁠–⁠1918: Umění dlouhého století, Národní galerie Praha, Veletržní palác

Kontrast nemůže být větší. Velká prázdnota vstupního prostoru, stejně jako bílá nicota v omezené výseči průhledu do jednotlivých pater při cestě vzhůru schodištěm. A najednou to přijde. Nenápadný vstup, za kterým exploduje opulentní přehlídka uměleckých děl. Desítky a desítky důkazů o jedné výjimečné epoše. Potvrzení tvůrčí geniality mnoha výtvarníků. Lité souboje o barvy. Bitvy o důležitost námětu. Generační střety. Válečný hlomoz ticha.

Expozice ukazuje, co Národní galerie v průběhu své více než dvěstědvacetileté existence shromáždila v širokém kontextu. Konečný výběr reprezentuje více než čtyři sta padesát děl od 150 autorů ve třech hlavních kapitolách: Člověk, Svět a Ideje.

Do expozice lze vstoupit ze dvou směrů, což je zároveň nápověda pro způsob, jakým ji procházet. Můžete lineárně listovat jednotlivými kapitolami od začátku do konce nebo si dát kolečko podél stěn, které vám umožní návrat k oblíbeným pasážím a zároveň příjemně znejistíte nad dojmem již viděného, neboť se vám do očí budou tlačit další verze téhož. Co se tímto putováním nenaruší je časová posloupnost vzniku děl. Ta je totiž nabourávána hned od počátku.

Začátek expozice není spojen s událostmi Francouzské revoluce, ale se vznikem Společnosti vlasteneckých přátel umění 5. února 1796 v Praze, jejíž činnost byla pro rozvoj výtvarného umění v českých zemích zcela zásadní. V témže roce se otevřely první veřejné prostory, které své návštěvníky seznamovaly s důležitými díly domácího, ale i evropského výtvarného umění.

Vyrušení tradičního řazení podle směrů, škol a epoch patří k velkým přínosům celé výstavy. Stejně jako odmítnutí seskupit díla od jednotlivých autorů. Cesta dlouhým stoletím je tak skutečným dobrodružstvím. Objev střídá objev a poutník nestačí žasnout nad obsáhlostí a cenností sbírkového depozitáře Národní galerie. Do mysli se díky tomu vkrádá nečekaná hrdost k instituci, která na sebe jinak strhává pozornost pouze personálními rošádami.

Ocitáme se v neobyčejně plodné a inspirativní debatě, která umožňuje i poměrně radikální změnu ve vyprávění „příběhu umění“.

A ještě jeden důvod k pýše se dostaví. Kurátorský výběr děl a jejich usazení do jednotlivých kapitol dle zobrazených námětů dokazuje, jak blízko středu dění se domácí malíři ocitli na počátku dvacátého století. Vzdálenost mezi Paříží a Prahou nikdy nebyla kratší a celá výtvarná scéna zajímavější. Pnutí mezi námětem a formou zobrazení zapříčinilo neuvěřitelnou proměnu obrazu jako média pro přenos informací a donutila i svého diváka přehodnotit způsob, jakým se na něj má dívat. I o tom je tahle expozice, o konfrontaci zažitých představ a rychlém střihu ve vnímání evolučního cyklu umění.

Citace v článku jsou vybrány z doprovodného textu umístěného na webových stránkách Národní galerie (zde)