Atlas ptáků (režie Olmo Omerzu)

Atlas ptáků (režie Olmo Omerzu)

Přemítal jsem nad tím, co bych odpověděl na otázku, o čem vlastně je Atlas ptáků. Převyprávět děj by bylo to nejmenší, neboť po této stránce se jedná o celkem srozumitelné a přehledné dílo, ale, ALE daleko zajímavějším námětem hovoru by bylo pootočení otázky do spekulativní verze, o čem vlastně chtěl být. A tady už se dostáváme k celkem nejednoznačným výkladům, ke kterým lze ve filmu najít spousty vodítek, ale těžko samozřejmě určit jejich relevantnost.

Mediální rozvahy nad filmem se po jeho premiérovém uvedení na karlovarském festivalu scvrkly na herectví Miroslava Donutila a mluvící ptáky. Režisér a scénárista Olmo Omerzu byl doposud zvyklý na nepoměrně rozsáhlejší debatu o svých počinech. Díky vybraným tématům dokonce na debaty s přesahem i mimo filmový obor. Dobře to však ilustruje rozčarování z toho, kam Atlas ptáků nakonec nasměroval.

Mohl z toho být výbušný komentář k rozpadajícím se hodnotám na úrovni jednotlivce, rodiny i celé společnosti. Ke ztrátě vnímavosti nad tím, co je skutečně důležité a co banální. Rýsovala se ale také možnost intimního dramatu o osamělosti či způsobech a proměnách komunikace. Půdorys příběhu zkrátka nabízel kupu směrovek, ale skončil ve slepé uličce komunálního příběhu o jedné rodině a internetovém podvodu, jak ze stránek bulváru.

Jakýs takýs přesah se snažily dodat působivé záběry pouštní války (vyznívající ovšem do prázdna) a již zmiňovaní mluvící opeřenci, kteří tu utrousili bonmot vztahující se přímo k ději, tu svůj pohled na globální oteplování. Hořekování nad ztrátou ročních období jim však kazil první poletující sníh i zasněžené hory. Variaci na antický chór tak chyběla přesvědčivost a oprávněnost, zbyla atrakce.

Zamrzí ale i způsob, jakým film pracuje s dynamikou a napětím. Rozklíčování ztráty peněz, rozkrývání rodinných vazeb a tajemství není inscenováno tak, aby diváka skutečně vtáhlo a nabídlo nějaké nečekané vyústění. Naopak jsou tu zbytečné a opakující se záběry na hlavního hrdinu, kterak se prochází továrnou či nábřežím. Soustředěné herectví Miroslava Donutila leccos zachraňuje, ale ve výsledku se nelze zbavit dojmu, že ho pro Atlas ptáků bylo vlastně škoda.

Mnohem těžší pozici měla Alena Mihulová. Nejednoznačnost její postavy mohla být klíčem k celému filmu, ale scénář jí nedovolil patřičně si s ní pohrát a hlavně svým závěrem vše shodil. Z promarněného velkého motivu zoufalství osamělosti se stala už příliš přehrávaná soudnička.

Disputace nad variantami, které nenastaly, se může jevit vlastně jako zbytečná. Nicméně čím jiným přikrýt rozpaky nad dílem někoho, kdo byl doposud považován za obrovský talent českého filmu? Snad ještě tím, že každý má právo na svou slabou chvilku (a kdo ví, třeba je tou mojí zrovna tahle recenze), a že s dalším počinem může být zase všechno jinak.