Festmánie: Festivaly pro povzbuzení ducha národa

Festmánie: Festivaly pro povzbuzení ducha národa

Nejpozději s příchodem dvacátého století lze vysledovat tendenci směrem k přímému využití festivalů jako platformy pro šíření idejí a politických názorů. S politizací se musely vyrovnat světové i domácí hudební festivaly. Zároveň začíná být zřejmé, že se nejedná o trend, který by vymizel. Spíše naopak, ukazuje se, že být součástí nějakého z ideologických rámců, přihlásit se k určitému myšlenkovému směru a proudu, začíná být pro velké festivaly otázkou prestiže a zároveň jim toto sebeuvědomění slouží jako součást boje o návštěvníky. Z tohoto důvodu je důležité věnovat se také tomuto tématu, neboť i to nám ukazuje možnou tvář hudebních festivalů do budoucna.

VÝMĚNA IDENTIT

První velký názorový blok, se kterým je možné novodobé festivaly z pohledu Evropy propojit, vychází ze situace v 19. století, kdy se v rámci liberálních myšlenek formuje nová občanská společnost, jejíž hodnoty se definitivně odvracejí od feudálního uspořádání. Jak uvádí historik Jiří Rak ve svém příspěvku do druhého dílu Dějin zemí koruny české: „… hlavní novou identitou se stával národ či ideologie nacionalismu, která postupně nahrazovala starší identifikaci založenou na obyvatelském právu k určité zemi jakožto politickému celku.

Právě uvědomění si důležitosti vlastní kultury hrálo rozhodnou úlohu i při formování národních států vymaňujících se z područí větších celků. Prostřednictvím kulturních statků v podobě uměleckých děl se vyzdvihovala odlišnost a projevovala hrdost. Odvrácenou stránkou tohoto kulturního vzepětí byla soutěž v nadřazenosti kultur, která vyvrcholila druhou světovou válkou.

HLAHOL PROTEKTORÁTU

Národní obrození na našem území v tomto duchu podporovalo díla českých umělců a prosazovalo je prostřednictvím nových institucí do veřejného prostoru. Kulturním symbolem této doby se staly pěvecké sbory (spolky), které začaly ve velkém vznikat po roce 1861, kdy se v Praze ustanovil ten nejproslulejší z nich, spolek Hlahol. A právě rozmach těchto spolků stál za stále častějšími a oblíbenějšími slavnostmi, které byly zároveň jejich přehlídkami, a tedy předchůdci dnešních nejen folklórních festivalů.

Rok před Cyrilometodějskou slavností (zmíněnou v jednom z předchozích dílů) to byla například Národní slavnost na Řípu dne 27. 4. 1862. Očekávaná účast dvou tisíc účastníků se téměř zdvojnásobila. Slavnost byla doprovázena průvodem, do kterého se připojovaly i obyvatelé vesnic, kterými procházel. A například o svatojánském týdnu od 14. do 17. května 1864 probíhala v Praze slavnost, na kterou se sjelo 113 pěveckých spolků. Pěvecké spolky zasáhly také do programu k pokládání základního kamene Národního divadlu 1868 či k Jubilejní výstavě 1895. Za vyvrcholení emancipace české kultury v hudbě pak lze považovat První český hudební festival v roce 1904, kterému byla věnována hned tři pokračování Festmánie.  

Druhá světová válka znamenala stopku pro další rozvoj festivalové kultury. Přesto se u nás několik akcí na podporu národního ducha pořádalo i během období Protektorátu Čechy a Morava. Ještě v roce 1939 to byl Pražský hudební máj, na který o rok později navázal Český hudební máj a v roce 1943 Hudební máj. Jednalo se však spíše o hudební slavnosti než festivaly jako takové. Vznik inicioval dirigent Václav Talich, a tyto názvy jim poskytovaly platformu, pod kterou se schovávaly koncerty českých děl v provedení České filharmonie, Českého rozhlasu a Národního divadla.

RESTART SEBEVĚDOMÍ A DIPLOMACIE

Nové festivaly, které začaly vznikat v druhé polovině čtyřicátých let, se staly prostředkem regenerace celospolečenských nálad po válečných hrůzách. Do organizace často promlouval stát, který také přímo dával podnět pro pořádání velkých kulturních akcí. Ty měly na jedné straně pozvednout sebevědomí národa zdůrazněním hodnot, které přežily, což se u nás promítlo zejména do podpory folklórních festivalů, a na té druhé pomáhat prostřednictvím kulturní diplomacie obnovovat mezinárodní spolupráci. První směr u nás v roce 1946 zastupovalo Československo v tanci a zpěvu, druhý, za podpory prezidenta Edvarda Beneše, Pražské jaro.

K podobným krokům přistoupily i jiné státy. Například Velká Británie, kde v roce 1947 z podnětu organizace British Council, tedy instituce pro navazování kulturních vztahů zřízené vládou Spojeného království, proběhl první ročník festivalu pěveckých sborů International Eisteddfod. Hned na tomto úvodním ročníku mělo zastoupení deset států.

SVĚTOVÉ JARO BEZ VSTUPENEK?

První koncert Pražského jara proběhl 11. 5. 1946 v Rudolfinu, stejně jako poslední téměř o měsíc později (4. 6.). Již tento první ročník měl zahraniční účast například z Francie (Calvetovo kvarteto) nebo Anglie (klavíristka Moura Lympany). Z USA pak dorazil Leonard Bernstein, který ve dvou večerech dirigoval Pražskou filharmonii (a kterého přijal také prezident Beneš).

Rudolfinum nebylo jediné místo, kde se koncerty odehrávaly. Využit byl také Obecní dům, Bazilika sv. Jakuba, Letohrádek královny Anny nebo Loreta. Obsazen byl také venkovní prostor (Slavín), Loretánské nádvoří. Část koncertů byla přenášena Československým rozhlasem, jak dokládá jeho v tisku zveřejněný program.

První ročník hodnotil například časopis Svět v obrazech (týdeník ministerstva informací) následovně:
Mezinárodní hudební festival Pražské jaro 1946, který byl v minulém týdnu ukončen, znamenal pro Prahu velké kulturní otevření oken do světa, od kterého byla po dlouhá a přetěžká léta oddělena. Nejvýznačnější umělci Sovětského svazu, Spojených států, Kanady i Francie, slavní dirigenti i sólisté vytvořili s našimi umělci kulturní manifestaci, jaká dosud nebyla v poválečné Evropě spatřena. Celková úroveň i zájem, který věnoval světový tisk tomuto podniku, je nám pak příslibem pro skutečný vývin Prahy ve význačné hudební středisko Evropy, ke kterému má všechny předpoklady. … Vysoká úroveň jeho pořadů i rozsah, v jakém byl uspořádán a který byl obdivován všemi hosty, byl nejlepším důkazem rychlé konsolidace našeho státu, jeho velké mírové a kulturní práce a tím i nejlepší propagací za hranicemi.

Problematicky se však jeví distribuce vstupenek na tento festival, kdy přednostní právo měly mít státní instituce a do volného prodeje šlo jen malé množství. Jak je uvedeno v článku Stížnost na Pražské jaro 1946 v Lidové demokracii ze dne 17. 5. 1946 podepsaném J. N. Kolář, “ … na vstupenky se čekalo i několik dní Zato při zahajovacím koncertě zela řada sedadel prázdnotou!“.

Informace o konání festivalu se v tisku objevovaly již od ledna jako součást nadcházející padesáté sezóny České filharmonie. Festival byl prezentovaný jako první poválečný a jeho přípravy zahrnovaly například i cyklus přednášek o moderní hudbě s ukázkami jako průprava pro hudební festival Pražské jaro 1946.

CO TEPNA, TO FESTIVAL

O měsíc později se od 5. do 7. 7. uskutečnil první ročník slavností Československo v tanci a zpěvu, které v průběhu let konání několikrát změnily název až k aktuálnímu Mezinárodní folklorní festival Strážnice. Důvody, proč byla zvolena jako místo konání právě Strážnice (navzdory absenci tradice pořádání obdobných slavností) shrnuje ve svém textu z roku 1975 národopisec Václav Frolec:

Svou úlohu tu sehrála nepochybně geografická poloha města Strážnice s jejím téměř centrálním situováním v Československu, na rozmezí zemí českých a Slovenska, a blízkostí hlavních dopravních tepen, stejně jako poměrně živé tradice lidové kultury v samotné Strážnici i v jejím bezprostředním a vzdálenějším okolí. Festivalové tradici prospěla i skutečnost, že pro potřeby slavností se mohlo využívat zámeckého parku a samotného zámku.

RUDÁ JE NOVÁ ČERNÁ

Únorem 1948 se v Československu dostali k moci komunisté, které veškeré své další kroky na kulturním poli již činili ve jménu ideologie a přátelství se Sovětským svazem. Zatímco folklorní a klasická hudba tímto postojem co do pořádání akcí až tak zasažena nebyla (co do náplně už ale ano) a roku 1949 se tak například pod dohledem Antonína Zápotockého osamostatnila Smetanova Litomyšl (spadající do té doby pod Pražské jaro), na žánrové festivaly jsme si museli počkat až do šedesátých let. A právě tyto žánrové festivaly se staly celosvětově hlasem vzdoru mladé generace a bude jim patřit následující kapitola.

PŘEDCHOZÍ DÍLY FESTMÁNIE