Zatímco se Donald Trump po svém zvyku dělat ze sebe středobod všeho dění prohlásil za hlavní hvězdu oslav 250 let americké nezávislosti, editoři ART News a Art in America posbírali k této příležitosti 100 nejlepších uměleckých děl, které tuto historii mapují. Zastoupená témata odpovídají klíčovým mezníkům utváření americké identity i měnící se mentality. Jde o reflexi otroctví a rasismu, vztahu k původním obyvatelům a imigrantům, o hledání hranice tvůrčí svobody i svobody jedince. Výsledkem je pozoruhodná kolekce, která není jen výčtem položek z depozitáře národních uměleckých pokladů.
Již z povahy důvodu vzniku tohoto seznamu je jasné, že výsledek se neobejde bez politického zabarvení. Střídání vlád republikánů a demokratů znamenalo vždy i střídání hodnot, ke kterým umělci vyjadřovali svůj postoj a názor a zároveň ho tím i pomáhali utvářet jiným. Umělci zde v podstatě zastupují třetí politickou sílu s nemalým celospolečenským vlivem.
Na úrovni jednotlivých děl už to tak úplně neplatí. Některá se v přehledu ocitla pro novátorskou formu zobrazení nebo jen v průběhu času byla zobecněna na úroveň ikony, čímž pomohla utvořit estetický národní vkus (někdy i za cenu popření zamýšleného sdělení) a stala se popkulturními symboly. Do této kategorie lze zařadit například „Number 1“ (Jackson Pollock), „Nighthawks“ (Edward Hopper), „American Gothic“ (Grant Wood) či „Sixteen Jackies“ (Andy Warhol).
Když už jsme u té formy, s potěším lze konstatovat, že své místo na seznamu našel videoart, murál (např. „Detroit Industry Murals“ – Diego Rivera), architektura v podobě mostu přes šestnáctiproudou dálnici v Minneapolisu (Irene Hixon Whitney Bridge), který má na svědomí iránsko-americký sochař a architekt veřejného prostoru Siah Armajani, nebo performance („Apartment House 1776“ – John Cage). Silně je zastoupena fotografie a zástupce má také užité umění, o němž bude ještě řeč.
Překvapením je určitě nevelké zastoupení novějších děl, což vznáší otázku o povaze a síle dnešního umění. Nejmladší v první desítce nese rok vzniku 1989. Na druhou stranu jde hned o dvě díla s tímto letopočtem. Desítku má instalace „This Piece Has No Title Yet“ (Cady Noland), kousavé ztvárnění Spojených států jako konstruktu ve výstavbě se zapojením lešení a více jak tisíce šestikusových balení piva Budweiser. Tady se vyplatí odcitovat doprovodný text: Na zábradlí visí pouta a bezpečnostní pásy, které ekonomicky evokují rvačky prosáklé pivem, policejní stát, řízení pod vlivem alkoholu a americkou romantiku s automobilem. Je to skutečně opojný portrét opilého obyvatelstva.
Také v druhém případě jde o instalaci. Na třetím místě nese letopočet 1989 zástupce tvorby Scotta W. Tylera aka Dreada Scotta. Jeho „What Is The Proper Way to Display a U.S. Flag“ v sobě nejen komplexně spojuje obsah s formou, ale za součást výpovědi je nutné považovat i následný příběh po vystavení. Dread Scott umístil ke zdi na podlahu galerie americkou vlajku a nad ní pamětní knihu. Abyste do ní mohli provést zápis, museli jste si na vlajku stoupnout, čímž jste měli navíc před sebou ve výšce oči fotomontáž s pálením amerických vlajek.
Vyvolal tím silnou politickou reakci ze strany administrativy tehdejšího prezidenta George H. W. Bushe, která vedla k přijetí novely zákona z roku 1968 o zákazu znesvěcování vlajky bez ohledu na úmysl. O další pokračování příběhu se postaral sám Scott, který následně spolu s dalšími třemi kumpány zapálil vlajku Spojených států na schodech Kapitolu. Po zatčení se odvolal k Nejvyššímu soudu, který rozhodl v jeho prospěch, neboť znesvěcování vlajky je chráněno svobodou projevu. Důvod, proč zrovna k tomuhle vybranému kousku se tolik vypisuju, je úvaha, zda náhodou celý jeho příběh není vlastně americkým uměním v kostce…
… nebo je jím ve vztahu ke státu, ve kterém vzniklo, již zmíněné užité umění, jehož zástupce byl vybrán na první místo? Keramickou nádobu v roce 1857 vyrobil v rámci své obživy afroamerický hrnčíř a básník David Drake. Narodil se jako otrok a svá díla doprovázel podpisem a básněmi navzdory zákonům, které zakazovaly gramotnost černochů.
Obě díla mají společné překračování hranic a pokoušení zákona, nicméně důvodem vzniku nemohou být odlišnější. Ale proč se ocitla zrovna v tomhle pořadí? A fungoval by seznam stejně, kdyby se pozice prohodily? Pro úplnost je nutné zmínit také druhé místo: „American People Series #20: Die“ velkoformátová malba z roku 1967 od Faith Ringgold. Téma? Násilný rasový střet. Jsme zpátky na začátku. Sestavu 100 děl tematicky spjatých s historii USA posledních 250 let nelze vnímat bez politického kontextu dneška. A z tohoto úhlu pohledu je právě vlastní pořadí důležité, což má naopak čistě z pohledu umění naprosto paradoxní výsledek: kompromis bez provokace. A důležitá otázka závěrem. Není díky tomu The 100 Best Artworks About America vlastně kýčem?
Buďte první! Přidejte komentář