Václav Holanec - Díkůvzdání

Václav Holanec – Díkůvzdání

Co kdyby muži po celém světě ztratili svou potenci a přestal je zajímat sex? Z pohledu současné české literatury ambiciózní námět, kterým Václav Holanec zaplnil úctyhodných více jak pět set stran. Námětem ambicióznost nekončí. Do středu svého románu totiž autor postavil faráře, jehož prostřednictvím klade v ateistické zemi otázky po povaze a úloze víry. Výsledkem je osvěžující popkulturní mix nevyhýbající se však nešvarům domácí prózy. Dejte dohromady seriály Mladý papež, Pozůstalí a k tomu komunální satiru a jste doma.

Odkaz na oba seriály není samozřejmě nahodilý. Jednak Václav Holanec sám je scenáristou a pak má jeho kniha s těmito tituly leccos společného. Profese autora je znát v obrazotvornosti a svižnosti psaní. Krátké pointované kapitoly jsou čtenářsky vděčné. Dějová přehlednost je tvořena dobře načrtnutými postavami, jejichž tajemství a minulost se odkrývá postupně. Závěr však působí trošku banálně. A nejde ani tak o jeho (ne)uzavřenost, ale o malátnost v poměru k tomu, jakým tématem se kniha prezentuje. Ten osvěžující odklon od drásavého nihilismu bytí ženských hrdinek z knih Faulerové, Rudčenkové, Hanišové či Bolavé k zájmu o výzvy, kterým čelí celý svět, se na konci zase scvrkne do mikrokosmu budoucnosti jedné postavy.

Seriál Mladý papež provokoval do krajnosti dotaženým opozičním pohledem na roli a moc církve. Papež, který chtěl být stejně anonymní jako Daft Punk, nutně vyvolává otázky o smyslu instituce a pozornost vrací na začátek, k vlastní víře. Václav Holanec pokládá spousty podobných otázek prostřednictvím hlavní postavy faráře Františka. Zejména v první polovině knihy se to jimi jenom hemží. Jsou to otázky bez odpovědi, otázky, kterými si věřící upevňují svou víru. Nebo o ni naopak přicházejí. Ale lze to vlastně vůbec? Přijít o víru? Otázky postupně mizí, a tak se nabízí i varianta, zda nesloužily především samotnému autorovi jako návod pro další psaní.

Pozůstalí jsou trochu opomíjeným klenotem quality TV. Podobnost s Díkuvzdáním je v charakteru výchozí situace. Seriál pracuje na půdorysu nevysvětlitelného zmizení 2% populace na Zemi (předlohou je kniha Toma Perrotty). Není vysvětleno proč a také se tu hodně pracuje s vírou jako prostředkem k vyrovnání se s danou situací, což vrcholí až přiznáním pocitu vyvolenosti při záchraně světa před biblickou potopou. Ani Václav Holanec nenabízí v knize jednoznačné vysvětlení příčiny jevu ztráty mužské touhy a i jeho František se ukáže být vyvoleným (i když pro poněkud přízemnější roli), ale přesto není autorem popsaná budoucnost bezútěšná a dokonce směřuje i k dobrému konci.

A teď k té komunální satiře. Snaha o srozumitelnost reálií pro čtenáře mimo naši kotlinu je obdivuhodná. Zahrnuje i nenásilně podané vysvětlivky přímo v textu, a to všude tam, kde by mohlo hrozit nepochopení kontextu. Přesto by mě například zajímalo, jak si případný překladatel poradí s názvem ženského sboru. Jeho česká podoba Rachejtle si s sebou nese pejorativní nádech a konotace, které odkazují až někam k Troškově sluneční trilogii, ke které to ostatně při popisech vztahů mezi členkami sklouzává. Nutno podotknout, že mohlo být ještě daleko hůř.

Ono tedy nakonec i je, ale naštěstí pouze v podobě jedné z vedlejších postav. Nevím, jestli to není nějaké domluvené poznávací znamení či tajný kód současné literární produkce, ale opět tu máme zlého bulvárního novináře. Anna Bolavá mu v knize Ke dnu nechala propíchnout oko, Václav Holanec ho pošle pádem z vysoké výšky ochozu kostela na zem. Co je však horší, ne kvůli tomu, aby zemřel, ale aby prozřel.

A protože se podstatný dějový uzel románu točí také kolem politiky, tepe se tu standardně do zákulisních hrátek a procesů, které se ostatně příliš neliší od těch v církvi. Jenže všechno je to podáno stylem hlazení po srsti čtenáře. Holanec opakuje pouze ty samé mediální zkratky a vžitá klišé, která se stala pro našince jakýmsi populistickým kanónem pro popis konkrétních prostředích. Co zabrat naopak může velmi dobře i u případných zahraničních čtenářů, je až disidentský boj jedince proti systému s jeho povědomým vyústěním. 

Díkůvzdání není dechberoucí dílo. Nejde o výjimečnou knihu v kontextu domácí literární produkce. Dá se ale určitě považovat za osvěžující pokus přijít s neotřelým námětem, který, i když se odehrává v budoucnosti a na českém území, promlouvá k současnosti a ke společnosti bez dělících linií hranic. Pro český kulturní prostor by byl román Václava Holance ale daleko více užitečnější jako televizní seriál, neboť žánrově tady ještě nic podobného natočeno nebylo. Potenciál má v tomto směru velký.

HOLANEC, Václav. Díkůvzdání. Praha: Odeon, 2021. Česká řada (Odeon). ISBN 978-80-207-2019-1.