Zapomělsem: Cejtit pokojíčkový atmo

Zapomělsem: Cejtit pokojíčkový atmo

Mohla z toho být deska pro fanoušky a pár lidí kolem. Ujalo se jí ale vydavatelství Indies MG, zvuk prošel strojem a sluchem Ondřeje Ježka, obal vytvořil Jakub König a je z toho album, o kterém se hodně mluví. A po právu, je třeba dodat. 

Zárodky rozhovorů pro Kultmix vznikají při poslechu nahrávky. Jakmile ve mně to, co slyším, provokuje potřebu se zeptat, nechám to chvilku uzrát a když to nepřejde, následuje fáze oslovení. S Alešem jsme byli letmo v kontaktu už v loni, kdy jsem ho lanařil na jednu akci, a tak jsem obnovil komunikaci a výsledkem je tenhle rozhovor. Vybrat pro něj titulek byl trošku oříšek. Tip na první dobrou Hudba a texty jsou pro mě rovnocenný složky mi k duchu celého povídání přišel trošku suchopárný. Nakonec jsem se vrátil k pocitu z koncertu, alba a zároveň k tomu, jak blízko ke svému tvůrčímu procesu a uvažování nás Zapomělsem tímto rozhovorem pouští. A aby v tom nebyl sám, pozval jsem vás tímto odstavcem i já do jednoho z pokojíčků Kultmixu.

V recenzi jsem vzpomínal na tvůj koncert a musím se proto hned na úvod zeptat, jak se při živém hraní vnitřně pereš s tím, že prezentuješ veřejně část sebe? Dokážeš se odpoutat od důvodů vzniku svých písniček?

Na koncertech popravdě moc nevnímám doslovnej význam toho, co zpívám. Působí na mě spíš atmosféra danýho místa a energie z lidí kolem. Když jsem přítomnej a nelítaj mi myšlenky, tak se nálada jednotlivejch skladeb přenáší nějak automaticky. Takže kvůli textům se kdovíjak křehce necejtím. Celkově jsem ale s vystupováním před lidma a trémou měl docela problém třeba první rok, kdy jsem začínal hrát, ale asi z obecnějších důvodů. Osvědčenej recept jsou tři piva.

Největší vopruz jsou koncerty z noťasu.

Přiznávám, že jsem jinak většinou trochu otrávený z živé produkce písničkářů elektrikářů a krabičkářů, kterým trvá první tři minuty z každé písničky jenom to, než si všechny ty podklady nahrají. Je sice fajn, že to dělají naživo před publikem, ale ve mně to zanechává pocit, že se spíš dívám na pouťovou atrakci. Není to nakonec limitující i pro toho samotného umělce? Myslíš při tvorbě už rovnou na živou prezentaci, aby to šlo technicky odehrát?

Ten tradiční přístup k loopování, kdy si nahraješ nějakej riff jako sloku a nějakej jako refrén, a pak to přepínáš, nebo buduješ celej song do závratnejch gradací, mi taky není úplně blízkej. Mám raději, když písničky naživo třeba neobsahujou všechno co na nahrávce, nebo jsou menší, ale cejtíš, že je to prostě živý. Různý zasmyčkovaný ambienty, hluky, plochy a sekvencovaný synťáky mi přijdou supr, prostě když to někdo dělá trochu jinak.

U minulý desky Gejzír jsem na živý provedení nemyslel vůbec a pak mě to štvalo, protože něco prostě nešlo zahrát tak, aby to vyznělo, jak jsem zamýšlel. Takže teď u Měsíce jsem to řešil, chtěl jsem, aby to bylo hratelný i sólově s kytarou bez čehokoliv dalšího a furt to bylo dobrý, aby to podstatný jádro bylo v písničce samotný. Zároveň je ale podle mě fajn nenechat si tím při nahrávání svázat ruce. Mě vlastně fakt těší, když jdu na koncert a ono je to naživo trochu jiný, než jak to znám nahraný.  

No, uplně největší vopruz jsou podle mě koncerty na férovku pouštěný z noťasu. To už je pak spíš jak nějakej stand-up. (Ale v obecný rovině samozřejmě nic proti hudbě dělaný na kompu. I když preferuju hardware a analog. Teď si ale vybavuju, že moje nejoblíbenější deska od Four Tet je prej dělaná čistě na PC, tak vždycky asi záleží konkrétně. Jako u všeho.)

Vrstvení zvukových stop a smyček primárně využívá elektronická hudba. Nelákalo by tě zabrousit i do těchto vod, rozjet třeba boční projekt? A jsou v plánu remixy k některým ze skladeb v Měsíci ve váze?

Boční projekty jsem v hlavě měl, ale nikdy to nebylo tak vážný, aby na to doopravdy došlo, hehe. Já bych hlavně nerad Zapomělsem trvale ukotvil do akustickýho folku. Je to pro mě spíš prostor, do kterýho můžu filtrovat nějaký nálady. Asi to vždycky bude mít určitej podobnej rukopis, kterej ze mě vychází, ale tu estetiku kolem bych nerad ohraničoval a spíš bych ji rád posouval a zkoušel. Třeba bude další deska brutál techno. I když asi spíš ne. Jestli by mě něco bokem lákalo, tak by to byla šestičlenná demokratická kapela postavená na jamování.

Co se týče remixů, uvidí se. Teď hned by mi to přišlo moc brzo, tak o tom ještě uplně nepřemejšlim. Ale bylo by zajímavý, kam by to různí lidi posunuli, tak třeba někdy výhledově.

Pro mě je Měsíc ve váze hodně konkrétní a osobní

Písničkářství bývá spojováno s tím, že to hlavní se odehrává v textech. U tebe mám ale dojem, že až hudba jim dává úplnost obsahu. Jako by teprve v notách dostávalo sdělení smysl. Jak vlastně vznikají tvoje písničky? Máš nejdřív text, který zhudebňuješ nebo naopak?

Hudba a texty jsou pro mě rovnocenný složky. Poslouchám teda i úplně instrumentální věci, stejně jako rád čtu, ale u standartních kapel, obzvlášť česky zpívajících, mě baví, když ani jedna část není upozaděná.

Moje texty většinou vznikaj tak, že si píšu volný proudy a pak to různě prostříhávám a míchám, často i víc textů dohromady, když jsou z nějakýho stejnýho období nebo ze stejnýho pocitu. Hudba mi vzniká zvlášť, hraju si a do toho začínám broukat melodie beze slov. Pak hledám v textech, co se do tý daný hudební nálady a melodie hodí. Měsíc ve váze vznikl celej z akustický kytary, se kterou jsem nejvíc sžitej. Rád bych to na další desku zkusil nějak posunout, buď to napsat na kytaru ale do finálních verzí ji nepustit, nebo to stavět od jinejch nástrojů.

Že bych napsal text a hudbu zároveň se stává výjimečně, ale vznikly tak třeba písničky Laňka a Medvěd Josef. Zároveň maj ty songy potom takovej jinej lehkej nádech, takže víc improvizovat texty je taky něco, co bych rád ozkoušel. 

Každému posluchači se zbytky fantazie a představivosti nebude dělat problém dosadit si ke každé písničce své vlastní obrazy a zážitky a deska tomu dává naštěstí docela velký prostor. Jsi s tím smířený nebo je skladba, u které máš potřebu třeba i při koncertech vysvětlovat její pravý smysl?

Mě to přijde hezký, že si každej může do písniček dosazovat svý životní zkušenosti a třeba si tím lízat rány, filtrovat si svý problémy skrz hudbu, snáz jema projít. Vlastně to je možná na hudbě jedna z těch nejdůležitějších věcí.

Pro mě je Měsíc ve váze hodně konkrétní a osobní, ale v analýze svých vlastních věcí se moc nevyžívám. Jedinej song kterej na koncertech komentuju, je Medvěd Josef z předchozího alba, to je skladba o vraždách spáchaných Josefem Svobodou na Jesenicko-Rychlebsku v roce 1967.

Písničky si řekly, kde chtěj bejt.

Měsíc ve váze je od začátku do konce skvěle vystavěné album. Kolik času jsi věnoval jeho dramaturgii, poskládání tracklistu, rozhodování, co vyřadit? A obecně vnímáš někdy u dlouhohrajících nahrávek, v jakém pořadí jdou písničky za sebou? Případně, u které se to stalo naposledy?

Díky! Relativně často poslouchám desky jako celek, takže to nějakým způsobem vnímám vždycky a je to pro mě důležitý. Jako první se mi vybaví Radiohead, ti maj podle mě každý album skvěle postavený.

Měsíc ve váze byl trochu oříšek, protože těch věcí byla hromada, nahrávat jsem začal s pětadvaceti jakžtakž hotovejma písničkama. Během toho mi došlo, že některý by byly hodně mimo téma a že bych to nestíhal, nebo že prostě nejsou vlastně moc dobrý nebo dostatečně hotový, že by mohli mít na víc, tak jsem je rovnou vyřadil, ale i tak jsem jich navostro nahrál osmnáct. Ondrovi Ježkovi jsem jich na mix poslal patnáct s tím, že uvidíme, jak to pak k sobě zapadne. No a na desku se jich teda nakonec vešlo jedenáct s tím, že ty čtyři navíc vyjdou na podzim jako takový zbytkový EP.  Je mezi něma třeba i můj oblíbenej Říjen, se kterym by už ale Měsíc ve váze byl až moc temnej a těžkej. Další věc vypadla kvůli tomu, že byla moc velká, uřvanej refrén, výrazně víc elektroniky. A tak.

Ta jedenáctka, co je na Měsíci, se nakonec seřadila hodně přirozeně sama od sebe, písničky si řekly, kde chtěj bejt. Podvědomě jsem o tom asi přemýšlel během celýho nahrávání a skládání. Ale pamatuju si, že jsem váhal kam dát Tři tečky a jestli tam vůbec má být Poběžím naproti, který je aranžema i náladou trochu odlišný. Ale pak mi přišlo důležitý, aby tam bylo. Aby deska neskončila v depce. Protože i ve skutečnosti tím nakonec prolezeš a běžíš naproti někam dál.  

Lineárnost skladeb je často příjemně rozbitá nečekaným momentem v podobě změny aranže, hostujícího nástroje nebo i hlasu. U které písničky bylo nejtěžší určit míru, co ještě snese a co už by bylo moc?

Vybavuju si, že Regál, kterej na desce bubnuje, dost prosazoval klavír do Brízy a nadhazoval, aby Kibucim hrála celá kapela se vším všudy. Tak to byly meze, za který jsem nešel. Nahrával jsem doma a je mi sympatický, když si domácí desky nehrajou na něco jinýho, ale cejtíš z toho ten pokojíček. Když to není uhlazený a dokonalý. Jinak ale všichni hosti měli úplně volný ruce a nakonec jsem jenom vyhodil Tádovi banjo z jedný další písničky, ale už ani nevim z jaký, prostě tam nepatřilo. Jestli něco při finálním mixu vyhodil Ondra Ježek nevím, ale přišla mi od něj třeba zpráva typu „tomu nerozumim, je to důležitý?“, takže tipuju, že jo, hehe. Ondra to celkově zvukově hodně posunul. Správným směrem samozřejmě. Povedlo se mu zachovat pokojíčkový atmo a zároveň to hodně zhutnit a zvětšit. Ucelit to. Otužit to.

Full kapela není aktuálně v plánu

Myslím, že nejen já bych rád někdy slyšel písničky z alba zahrané s živou kapelou? Uvažoval jsi do budoucna o téhle možnosti?

Když vyšla předchozí deska Gejzír, hráli jsme zhruba půl roku v trojčlenný formaci. V tuhle chvíli aranžujem písničky z Měsíce i některý starší věci pro dva lidi. Dělat z toho full kapelu není aktuálně v plánu, ale může se to stát. Na podzim by měl proběhnout křest, tak třeba při tý příležitosti jednorázově…? To vlastně vnímám na sólovejch projektech jako fajn věc, že máš svobodu v tom, jestli budeš zrovna hrát sám nebo s někým, že se ti nemůže rozpadnout kapela, pokud s tím nebudeš chtít seknout ty sám.

Učinil jsi v poslední době nějaký hudební objev, o který by ses chtěl podělit?

Nová deska Aid Kida mi odpálila hlavu. Asi jsem ještě neslyšel tak vymakaný český elektro. Album Hrubá hudba od Horňácký muziky (dvě nejoblíbenější: Hudci vandrovali, Okolo mlýna). A taky mě furt nepřestává fascinovat obsáhlá diskografie Sufjana Stevense, kterýho jsem začal pořádně poslouchat teprv loni. Teď jsem objevil a jedu dokola The Perpetual Self, song z kompilace The Avalanche, což jsou vlastně věci, co se nevešly na desku Illinois.

Zapomělsem – Měsíc ve váze … recenze