Diktátorští vládci všeho druhu odjakživa dobře věděli, jakou hodnotu má zábava jako prostředek otupení nespokojenosti mas. Většina z nich se však neodvažovala doufat, že by někdy mohla nastat situace, kdy masy budou všechno, co není zábava, zcela ignorovat.
Knihu „Amusing Ourselves to Death: Public Discourse in the Age of Show Business“ vydalo nakladatelství Viking Penguin poprvé v roce 1985. Inovativní pohled na dopad televizní produkce na vzdělávání, politiku a další oblasti lidského konání se objevil v době, kdy podle výzkumné agentury A.C. Nielsen rostla sledovanost televize ve Spojených státech osm let v řadě a daný rok se dostala na hodnotu 7 hodin a 10 minut denně. Ale zatímco o deset let později se dokázala ještě o hodinu zvýšit, na přelomu let 2024/2025 to už byly necelé 4 hodiny. Tento sešup dolů nutně vyvolává otázku, zda má Postmanovo dílo ještě dnes co říct.
Dezinformace není nepravdivá informace. Je to zavádějící informace – nepatřičně užitá, nepodstatná, útržkovitá nebo povrchní -, informace, která vytváří iluzi, že něco víme, ale ve skutečnosti nás od poznání odvádí.
Odpovědí je vlastně už samotný podtitul knihy: „Média ve věku zábavy“. Neil Postman se nevěnoval pouze televizi, ale v lineární časové řadě poukázal na vliv každého nového média, které se postupně objevilo. A stejně jako před ním Marshall McLuhan doložil, že jeho příchod měl vždy na společnost větší dopad než se obecně soudilo (a stále ještě soudí). Platilo to o tisku, telegrafu, fotografii, rozhlasu i televizi a platí to i pro digitální média. A i když McLuhan pronikl se svými důležitými poznatky také na stránky Playboye, byl to právě Postman, kdo dokázal danou problematiku prodat přeci jen srozumitelněji.
Člověk, který viděl milion televizních reklam, dokáže snadno uvěřit, že politické problémy je možné rychle řešit jednoduchými prostředky.
„Ubavit se k smrti“ staví na konkrétních příkladech. Glosuje a chrlí bonmoty, které překvapí svou aktuálností i po čtyřiceti letech. Číst tuto knihu v době sporů o financování veřejnoprávních médií, o přístupnosti sociálních sítí, o podobu vzdělávání nebo dokonce o pravdu, a kdy vliv politiků určují lajky, jí navíc dává moc donutit nás, abychom se zamysleli nad relevancí argumentace všech zúčastněných.
Televize nám prokazuje nejlepší službu, když vysílá pokleslou zábavu, a nejvíce nám škodí, přisvojuje-li si seriózní diskurz – zpravodajství, politiku, vědu, vzdělání, obchod, náboženství – a obrací jej v zábavu. Všem by nám prospělo, kdyby se kvalita televize zhoršila, nikoli zlepšila.
Recept na to, jak se nenechat semlít jakýmkoliv médiem, je jednoduchý a Postman ho ztenčil do věty: Ptát se znamená prolomit kletbu. Ptát se na podstatu fungování všech druhů médií a díky tomu si vytvořit obranný val. Zdá se to jako trivialita, ale stačí se podívat například na některé kurzy mediální gramotnosti pro školy, na kterých se žáci sice naučí poznat kvalitní žurnalistiku a vyzkouší si ji třeba i za pomocí digitálních nástrojů, ale už ne to, odkud se bere všechen ten mediální obsah, kdo o něm rozhoduje a podobně. Je zkrátka důležité, jak říká v knize sám autor: Nenechat si vnutit myšlenku, že výuku je nutné činit zábavnou prostřednictvím zapojení nových médií, nýbrž, jak využít výuku k tomu, abychom nad nimi získali kontrolu, což by ovšem znamenalo úplně obrátit dosavadní diskurz.
Jestli ale na to není už trochu pozdě, říkám si nad doslovem Kláry Šuhajové z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Ta v něm prodloužila časovou řadu od televize k digitálním médiím současnosti a potvrdila platnost Postmanových výstupů i pro dnešek. Zároveň se snažila trochu odlehčit jeho pesimistickou notu co se týká přínosu nových médií: Digitální kultura nám dala nástroje, které podporují kreativitu, vzdělávání, veřejnou debatu i občanskou angažovanost – obzvláště tam, kde tradiční instituce selhávají. Obávám se však, že se jedná o falešnou iluzi, protože digitální kultura byla stvořena člověkem. Programoval ji člověk a člověk rozhoduje o funkcích a hlavně dostupnosti. Čili nejde o nekonečně bílé plátno pro naši kreativitu ale naopak o přísně kontrolovanou klec, do které jsme dobrovolně a bez ptaní vlezli, protože jsme podlehli mámení zábavy (zjednodušení si života). A jak se zdá, stále si to odmítáme přiznat. I proto je důležité, že se nové vydání knihy „Ubavit se k smrti“ objevilo právě teď.
Televize nepředstavuje rozšíření či posílení kultury vzdělanosti. Televize na ni útočí.
Učitelé od základních škol až po univerzity stále výrazněji posilují vizuální stimulaci svého výkladu, snižují objem výkladu, s nímž si jejich studenti musejí poradit, stále méně se spoléhají na úkoly spojené se čtením a psaním a postupně docházejí k názoru, že hlavním prostředkem probuzení zájmu studentů je zábava.
Nechávají-li se lidé rozptylovat trivialitami, stane-li se z kulturního života nekonečný koloběh zábavy, změní-li se seriózní veřejná komunikace v dětské žvatlání – stručně řečeno, stane-li se z lidí obecenstvo a z veřejných záležitostí zábavná show -, národ se ocitá v nebezpečí a smrt jeho kultury se stává reálnou možností.
POSTMAN, Neil. Ubavit se k smrti: média ve věku zábavy. Vydání třetí, v Portále první. Přeložil Irena REIFOVÁ. Klasici. Praha: Portál, 2026. ISBN 9788026224082.
Buďte první! Přidejte komentář