O čtenářském zážitku mnohdy rozhoduje konec. Můžete se rozplývat nad desítkami či stovkami stránek, ale stačí poslední odstavec (a někdy i věta) a příznivý dojem je pryč. Stejně to může zafungovat i naopak, kdy až teprve konec vás donutí k nadšení. Tasmánie tak radikální není ani v jednom směru.
Giordano má za sebou rozhodně lepší díla, ale i tady se dovede hlídat v koncepci příběhu a jeho smyslu, takže nejde o žádný autorský úpadek. Jen ho zradila koncovka působící stejně rozpačitě jako záměr hlavního hrdiny napsat knihu o atomových bombách. Jako by si Giordano řekl, teď to ukončím, protože mě k tématu nic dalšího nenapadá. Navíc tak činí v momentu, který nemohl být ve vztahu k předešlým stránkám víc banální, a to výletem do Japonska včetně měst Hirošima a Nagasaki. Navíc zrovna tahle větev románu není ani hlavní ani ta nejzajímavější.
Ústřední roli hraje krize v různých skupenstvích. Krize klimatická, krize vztahová, krize celospolečenská, krize věku i víry. A právě to, jak s těmito nelehkými tématy Ital pracuje, je spolu s rozvržením a barevně živoucím charakterem vedlejších postav, největší předností knihy. Každá z nich by obstála jako hlavní ve svém vlastním románu. Od vědce zkoumajícího mraky, přes novinářku objíždějící místa teroristických útoků po zamilovaného duchovního. Nehrají jenom epizodní roli, také jejich osudy projdou vývojem, který čtenářům nezůstane skryt.
Kupodivu Tasmánie ztrácí sílu v místech, kde se děj časově protíná s pandemií Covid 19. Tady jsem od Giordana čekal mnohem větší invenci. Tu naopak měrou vrchovatou prokazuje v dialozích. Výše uvedená šíře záběru obsahu knihy mu dovoluje se v nich vyjádřit prakticky ke každému aktuálnímu tématu a děje se tak téměř sokratovskou metodou. Jeden z nejtrefnějších (a zároveň lokálně přenositelných) postřehů se například týká způsobu současného rozdělení politických stran. Ty spolu dle vyjádření jedné z postav již v dnešních časech nebojují na poli idejí ale svým postojem k pravdě.
Tasmánie představuje v knize ideální místo pro přežití apokalypsy: Je to dost na jihu, aby člověk unikl přehnaným teplotám. Má dobré zásoby sladké vody, je v demokratické zemi a nežijí tam žádní predátoři lidí. Není příliš malá, ale je to pořád ostrov, takže je snazší se bránit. Kniha, která se dobere podobných a dalších úvah nemůže být úplně špatná. Ptá se, provokuje, komentuje. Po této stránce je, zdá se, Paolo Giordano vyzrálejší než kdy dřív, teď ještě, aby se to příště sešlo také s dobrým a promyšlenějším koncem.
GIORDANO, Paolo. Tasmánie. Přeložil Alice FLEMROVÁ. Světová knihovna. Praha: Odeon, 2024. ISBN 9788020722195.
Buďte první! Přidejte komentář