Sám Havel by tenhle příběh okolo své knihovny lépe nesepsal. Absurdní obhajoba, kterou, kudy chodí, tudy trousí ředitel personálně a donátorsky se právě rozpadající Knihovny Václava Havla Tomáš Sedláček, naplňuje všechny znaky toho, čemu se prezident tak rád vysmíval. Stačí si přečíst Sedláčkův páteční příspěvek do Hospodářských novin: Otázka proto nezní, zda se smí Havel aktualizovat. Otázka zní, zda se smí neaktualizovat… Ikona bez obsahu je kýč. Značka bez ducha je prázdná. Kult bez pochybnosti je nebezpečný…Odkaz, který se bojí života, přestává být odkazem. Tomáš Sedláček se rád poslouchá, má rád vzletné fráze a věty, protože má pocit, že to z něj dělá filozofa a mudrce. Také má rád své ego, na kterém pracuje stejně zaníceně jako na svém mediální obrazu excentrika a miláčka každé generace, která je mladší než ta jeho. Aktuálně se zdá, že se pere za odkaz Václava Havla. Nicméně, čím více seznamuje veřejnost se svými myšlenkami na toto téma, tím je jasnější, že se pere spíše o odkaz Tomáše Sedláčka prostřednictvím Václava Havla a jeho ptydepe. A bylo by hezké, kdyby tak činil vědomě, ale nejspíš mu to vůbec nedochází. Tolik prázdnoty, aby člověk pohledal. Je vlastně obdivuhodné, jak dokáže být člověk přesvědčen sám o sobě až tak moc, že si vytváří svou vlastní realitu faktům navzdory. Z jeho komentáře pro HN se tak například zdá, jako by dosavadní činnost Knihovny spočívala pouze v pasivním oprašování svazků za zamčenými dveřmi. Každý, kdo alespoň trochu sleduje dění okolo této instituce ví, že skutečnost je jinde. A ví (nebo měl by to vědět) i Sedláček, vždyť ve své funkci je už rok, jen se mu zkrátka tahle pravda tak úplně nehodí do jeho příběhu. Ono totiž například spolupráci se školami stěží prodáte pod světly reflektorů, o což jde Sedláčkovi především, a tak je nutné také na jeho výkřiky nahlížet. Jako na snahu udělat z Havla pouťovou atrakci, jejímž vrchním vyvolávačem by se stal. Nebo přesněji řečeno, jejímž vyvolávačem se právě stal?
Buďte první! Přidejte komentář